A je tady slibované pokračování série o tom, jak skloubit zálibu v jezdectví s vlastnictvím potomka, které nás tentokrát zavádí do velice specifického věku kolem dvou let. Je to jízda, a ne jenom na koni, o tom se za chvilku přesvědčíte sami...
V minulém díle jsem své vyprávění ukončila v okamžiku, kdy mladý pán konečně nalezl zálibu v pobytu na koňském hřbetě. Od té doby se toho hodně změnilo. Vystřídaly se etapy nadšení z ježdění, nezájem o ježdění a náhlá změna názoru. V prvním případě se jedná o přímo manickou fázi, kdy dítě na zemi ječí, že ještě nesedí na koni. Spokojené je jen na hřbetě a nekontrolovatelná hysterie zase ruku v ruce přichází s dotykem země.
Nezájem je zrcadlovým odrazem prvního případu. Dítě se tváří spokojeně, ale při posazení se na koňský hřbet vykazuje nevoli a nastává řev. A poslední případ? Dítě chce jezdit, ale po ujetí cca 100 metrů ho zaujme motorka, nebo cokoliv jiného, a chce okamžitě dolů. Výhodou tohoto období ale je, že už je malý človíček schopen se alespoň vyjádřit, zda koně pro něj sedlat či ne. I když to někdy skončí pouhými několika metry v sedle, je to nesporná výhoda...
To by byla ta jezdecká stránka dítěte, abyste měli jasno, co vás může všechno potkat. S pobytem u koní ale nastává nespočet jiných situací, kdy chce být dítko u toho, a vy to musíte psychicky zvládnout. U nás přetrvává nadšení z čištění kopyt, hřívy a ocasu a z krmení. Malý krmí všechno z ruky a Colombo je k němu naštěstí velice šetrný, zvládají spolu i malé pamlsky bez ztráty prstů. Také vidím jistý pokrok v tom, že už Štěpa pozná koňskou hubu a necpe tomu mému nebožákovi mrkev do nozder. U pochoutek v podobě melounu nebo jablka je ale veliké riziko, že než se dobrota dostane ke koňské hubě, bude z ní odebrána náležitá daň...😁
Když máme nejezdecké období, nejatraktivnější činností je koně vodit. To je akce skoro složitější, než samotné ježdění. Probíhá to tak, že Štěpa drží většinou konec delšího vodítka a já to jistím přímo u hlavy. Rychlost je závratná, i šnek by nás předešel, takže vždy trnu, zda se vůbec někam dostaneme. Colombák se toho snaží dost často využít, takže jištění u hlavy je více než nutné, pokud nejdeme po asfaltu a široko daleko není co požrat.
Kapitolou samou pro sebe je kontakt s miniponíky. Štěpa je zbožňuje, protože na ně dobře dosáhne a jsou kontaktní. Zvláště si zamiloval letošní hříbátka, s těmi je jedna ruka. Už ale došlo k incidentu, kdy si maminka ponice hlídala hříbě u kojení a mého potomka kousla a následně i trochu pošlapala, protože jí silou nárazu spadl pod nohy. Od té doby hladíme pouze s přilbou a dokola si trpělivě vysvětlujeme, proč se to stalo a jak se tomu vyhnout. Kupodivu strach k poníkům nezískal, spíše všem živě a důležitě popisuje slovy dvouleťáka: " Íha ňam! a Íha kop!" Co se mu stalo...😂
Po přestěhování do naší původní domovské stáje ovšem nastala jedna veliká změna, která tak nějak sama postupně vyplynula, když jsem vypozorovala pravidelnost v poobědovém spánku a skutečnost, že opět funguje kočárek a dá se i zaparkovat! Po několika paseních, kdy jsme si s Colím užívali jeden druhého a malý ďábel pokojně oddychoval v kočárku, jsem se odhodlala k tomu, o čem jsem snila od narození mladého pána - zkusit normálně odjezdit.
První pokus jsem naplánovala do venkovního prostředí, kde je větší klid. S částečně nastrojeným koněm jsem se vydala na uspávací misi kolem pole. Když raubíř zabral a proběhl test, zda opravdu tvrdě, zaparkovala jsem ho do stínu pod strom a vyšvihla se na hřbet svého oře. Z louky jsme si udělali jízdárnu, a vše šlo hladce. Po prvním úspěchu následovaly další, a praktikujeme tak i klasickou jízdárnu. Křest ohněm i mečem proběhl v týdnu, kdy byli pravidelní hlídači na dovolené, a musela jsem si poradit se situací sama. Ukázalo se, že když se chce, všechno jde, i když to třeba trvá více než dva roky. Přesně tedy dva roky a 29 dní. Ten týden jsem si tímto stylem zajezdila třikrát a získala jsem pocit naprosté neporazitelnosti. Vítězství člověka nad satanem! Jen doufám, že tohle období nějakou dobu vydrží, protože všechno u malých dětí je bohužel velmi pomíjivé.
Jinak mezi společné aktivity řadíme procházky, společný běh nebo pikniky na louce. Občas se to neobejde bez řevu, jelikož se jedná o opravdu výbušné období, ale celkově mi přijde situace daleko řešitelnější a snesitelnější než kdykoliv dřív. Stačí mít dostatečné zásoby jídla, vody a pevné nervy (nebo třeba sluchátka😅) a zvládnout se dá (skoro) všechno! A naše další meta? Přála bych si vyzkoušet klus, ale na to bych do začátku raději přibrala nějakého sparinga-držiče, protože Colombo není úplný drobeček a klus také nemá plochý jak přistávací dráha. Snad někdy ukecáme taťku!
Tak zase někdy naviděnou u pokračování Koní a mateřství!