Minule jsme skončili v období, kdy se malý človíček učí chodit a objevovat svět po svých. Ke koním tíhne, ale spíše má zájem o krmení a pozorování. Jinak ho zajímají stále hlavně hračky, jídlo a všudypřítomný bordel. Do ježdění se nehrne. Minulý díl byl zakončen brzkým podzimem, kdy mělo mládě necelý rok a půl. Od té doby se leccos změnilo. Čekal nás zbytek podzimu a první pohyblivá zima. A jak to u nás vypadá s blížícím se jarem? I to se dneska dozvíte!
Hezkých slunečných dní s postupujícím podzimem ubývalo, a my jsme se snažili je vytěžit na maximum. Společný čas jsme trávili hlavně na procházkách a na pastvě. Colombo se spokojeně popásal a Štěpa se zdokonaloval v chůzi. Procházky trávil v kočárku nebo v nosítku, volný pohyb poté následoval na louce. Tento model docela dlouho fungoval, ale s postupným zdokonalováním pohybu začal pokulhávat. Začaly protesty v nosítku, fungovalo to už jen na spánek. V bdělém stavu začal vznikat problém a to samé s kočárkem. Mládě začalo vyžadovat aktivní pohyb. To by samozřejmě nevadilo, jen kdyby ten pohyb byl plynulý, správným směrem a někam jsme se dostali. Většinou to ale vypadalo spíš tak, že kroky malého objevitele vedly zpravidla na druhou stranu, do pangejtu, do křoví nebo pod koně. Když už se pohyb povedlo nasměrovat, vydržel maximálně sto metrů a malý turista vyžadoval náruč. Jenže pouze náruč, jiné vozící a nosící pomůcky byly problém.
Jako krátkodobé řešení se ukázal rychlý přesun do půli lesa, následné vypuštění dravé zvěře, která nebyla limitována směrem, a po vyčerpání sil následné odlovení a ukolébání ke spánku. V tomto čase jsme se s Colombem mohli v klidu vrátit do stáje. Občas byl tento fikaný trik "a la unavení dítěte" zmařen zájmem o okolí, kdy unavený človíček z posledních sil ukazoval na letadla, ptáčky, stromy a okolní život tak dlouho, až se mu přestalo chtít spát. To potom byla loterie, zda zvládneme pastvu i bez spánku, nebo to bude s řevem...
S přicházející zimou, blátem, mrazem a další nepřízní počasí jsme své společné aktivity přesunuli převážně do haly. Začalo období lonžování. Od minulého dílu došlo k významnému posunu, ale rozhodně ne k lepšímu. Jak se věk dítěte začal přibližovat dvěma rokům, vyskytly se první náznaky vzdoru. Řev kdykoliv nebylo po jeho byl a je na denním pořádku. Odpověď na vše je "ne" a netrpělivost je jeho druhé jméno. Naštěstí kůň se stal naopak extrémně trpělivým. Lonžování dostalo úplně jinou podobu, protože rádius pohybu malého objevitele se značně zvětšil. Ovšem to, že volný pohyb respektuje Colombo ještě neznamená, že ho zvládají další majitelé a jejich koně. Začalo tedy období obtížného plánování, protože náš volný styl potřeboval zcela volnou halu, což se v zimním období zvládá dost těžko. Člověk by si řekl, že normální pracující lidé ve stáji dopoledne nebudou, ale opak byl pravdou. A proto ani matka na rodičovské dovolené nebyla schopna vždy dobře naplánovat návštěvu u koní. Nehledě na to, že krom dalšího osazenstva stáje musela kalkulovat ještě se spánkem po obědě...
Všímat si při opohybování koně ještě toho, kde se nachází malý homo sapiens sapiens a dát i tak práci nějaký smysluplný cíl, je dost těžké samo o sobě. Díky bohu alespoň kůň většinu času spolupracoval dobře a rozumně vyhodnocoval aktuální situace. Nikdy nedošlo k tomu, že by se kůň s dítětem srazili. Maximálně došlo k situaci, že jsem já srazila dítě lonží, ale koník v tom byl nevinně!
O co se stalo lonžování složitějším, tím větším parťákem se stal Štěpa pro Colomba. Už ho zodpovědně krmí a snaží se ho čistit vším, co je po ruce (minimálně tam, kam dosáhne). A projevuje zájem i o čištění kopýtek! Chce hladit, vodit, nejoblíbenější aktivitou se stalo blbnutí s lonžovacím bičem. Mládě už daleko lépe rozumí pokynům i situacím, jen občas dělá, že vlastně ne. Proto mi přišlo ideální zkusit zase po čase ježdění.
Začali jsme s malým poníkem, kterého jsme si vypůjčili v naší stáji. Ukázalo se ale, že buď je ještě moc brzy nebo mi chybí pomocník. Musela bych totiž mít místo rukou chapadla, abych zvládla vedení poníka i jištění malého kovboje. Sám se stále bál. Odložila jsem tedy koupi madýlek na dobu neurčitou, případně na nikdy. Začala jsem se smiřovat s tím, že ze Štěpy jezdec asi nebude, když se na hřbetě koně necítí jistě...
Zlomilo se to s novým rokem. Mladý pán se přestal bát i na bobech, i na koni. Vyzkoušeli jsme poprvé bobování za koněm, na které jsem oba další zúčastněné dlouhodobě pomalu připravovala. Po povedeném pokusu mi stouplo seběvědomí, a po jednom opohybování na lonži jsem zkusila jen tak "co kdyby" posadit dítko zase po čase na Colombův holý hřbet. A světe div se! Malý člověk se začal usmívat, smát, a začal kopat nožičkama, jako kdyby chtěl oře rozejít. Byla jsem nadšená až do té chvíle, než jsem musela jezdce začátečníka sundat na zem. Neměli jsme totiž potřebné vybavení ani bezpečnostní prvky. A to byl teda rachot..
Bylo rozhodnuto, že madla objednám. Jestli chce prcek jezdit, směle do toho! Obavy ze situace, že to nebude fungovat nebo se mu to přece jenom nebude líbit, jsem hodila za hlavu. Madla dorazila a nastal den D. Kůň byl poctivě vyběhán, aby byl zcela bezpečný, a já jsem plna očekávání houkla na nervózního Štěpu, že už můžeme. A on? Rozběhl se k východu haly za neustálého opakování slůvka "ne". To ve mně zatrnulo. Zkusila jsem to znovu, pomalu, až se mi ho povedlo přesvědčit, že myslím ježdění na koni, které minule vyžadoval. Pak už to šlo ráz naráz. Posledním bubákem byla helmička. Jakékoliv omezování svobody je přece nepřítel číslo jedna.
Kupodivu na koni helma nevadila a koník i dítko byly v naprostém klidu. Fungovalo to! Já vedla Colomba, mladej se poctivě držel madel a jel sám. Byl to krásný zážitek. Zkusili jsme i tandemové ježdění, ale to tedy bude možné asi jen v kroku, protože už jsem seděla opravdu dost daleko, když měl kůň madla, dítě i mě. Ale i taková krokovka venku může být fajn. Takže další meta je jasná!
